Mezinárodní právo má svůj historický původ v ius gentium antického Říma, používal se ve středověku a ve druhé polovině 18. století se ustálil výraz ius inter gentes – právo mezi národy. Definici mezinárodního práva není možné nalézt v žádné normě obecného mezinárodního práva, za to existuje nespočet doktrinálních názorů, jak definovat mezinárodní právo. Některé preferují úlohu subjektů mezinárodního práva v kontextu s cíli mezinárodního společenství, odlišné definice vycházejí ze základního předpokladu, že kdo je subjektem práv a povinností tvoří mezinárodním právo a další definice jsou odvozovány na základě vztahů subjektů mezinárodního práva jako tvůrců a adresátů norem. Budeme-li se držet základní definice, je mezinárodní právo souhrnem právních pravidel, které upravují vztahy rovných subjektů, zpravidla států.
Funkcí mezinárodního práva je koordinace chování států, ale také chce mezinárodní právo vést mezinárodní společenství států k celosvětové stabilitě a jistotě jejich vzájemných vztahů, řešit sporné otázky mezi nimi, chránit jejich zájmy a cíle prostřednictvím vzájemné spolupráce a přátelských vztahů. Z širšího pohledu jasně vyplývá, že při chování států a dalších subjektů mezinárodního práva mají být uplatňovány nejdůležitější zásady mezinárodního práva, které byly definovány v Deklaraci zásad mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou OSN, schválené jednomyslně jako rezoluce Valného shromáždění OSN.
Předmětem mezinárodního práva jsou tedy zejména politické, ale i jiné specifické vztahy (např. obchodní, kulturní, zdravotní, hospodářské atd.) mezi subjekty mezinárodního práva, které jsou upraveny závaznými normami mezinárodního práva.
Subjekty mezinárodního práva jsou samozřejmě státy, ale také povstalecká a národně osvobozovací hnutí, zvláštní politické útvary jako např. Svatý stolec, Svrchovaný řád maltézských rytířů a Mezinárodní výbor Červeného kříže. Dále jsou subjekty mezinárodního práva územní celky s mezinárodním statusem, mezinárodní organizace jako např. OSN, Liga arabských států či Africká unie. Nejednotné jsou názory na postavení jednotlivce jako subjektu mezinárodního práva, avšak převažuje názor, že i jednotlivec je za určitých podmínek subjektem mezinárodního práva.
Systém mezinárodního práva je výsledkem vývoje tohoto práva a důsledkem jeho názorového utřídění. Do systematiky mezinárodního práva patří jednotlivá odvětví práva, která mají mezinárodní prvek, např. mezinárodní právo smluvní, mezinárodní právo životního prostředí, mořské právo, kosmické právo, právo ozbrojených konfliktů atd. Obecně dělíme mezinárodní právo na dvě části, a to na mezinárodní právo veřejné a mezinárodní právo soukromé.
Mezinárodní právo veřejné je v podstatě vše, co bylo popsáno výše. Mnohdy bývá mezinárodní právo obecně zaměňováno přímo za mezinárodní právo veřejné. Shrneme-li si výše napsané, pak je mezinárodní právo souborem právních norem, které upravuji vztahy na poli mezinárodním, zejména tedy vztahy mezi státy a vztahy mezi státy a mezinárodními organizacemi.
Mezinárodní právo soukromé upravuje občanskoprávní vztahy s cizím (mezinárodním) prvkem jako např. věcná práva, závazková práva apod. Tyto právní vztahy jsou následně řešeny dle dvou či více různých vnitrostátních právních řádů. Mezinárodní právo soukromé je součástí právních řádů jednotlivých států a může tak být mezi nimi konstruováno i mezinárodní právo trestní, správní, finanční apod.
Zjednodušíme Vám studium, jsme profesionálové v oboru.
Rychle řešíme problémy studentů v oblasti:
