Pracovní právo je v pojetí českého právního řádu samostatným právním odvětvím. Jeho samostatnost nemůžeme chápat absolutně, jelikož je úzce propojeno s dalšími odvětvími práva, zejména s právem občanským a právem sociálního zabezpečení. Pracovní právo řadíme do sféry práva soukromého. Jedná se o odvětví práva zahrnující právní předpisy o vztazích mezi zaměstnavateli a zaměstnanci a o ostatních vztazích, které souvisejí s výkonem práce.
Pracovní právo rozdělujeme na individuální a kolektivní. Individuální pracovní právo se zabývá vztahy mezi zaměstnavateli a jednotlivými zaměstnanci. Oproti tomu kolektivní pracovní právo se zabývá vztahy mezi zaměstnavateli a odborovými orgány, které zastupují zaměstnance jako celek.
Samostatné odvětví pracovního práva existuje relativně krátkou dobu a to i přesto, že písemné zmínky úpravy pracovního práva najdeme již v období feudalismu ve 14. století. V historickém vývoji československého potažmo českého práva byly v průběhu času výrazné změny, které reflektovaly společenskou a hospodářskou situaci státu. Významné změny v oblasti pracovního práva byly provedeny v období první republiky, kdy byla např. stanovena osmihodinová pracovní doba a byla zavedena placená dovolená. Důležitou změnou bylo také zavedení státní podpory nezaměstnaným a invalidním vojákům. 20. století bylo poznamenáno několika významnými událostmi, které měly negativní dopady na postavení zaměstnanců. Prvé řadě to byla hospodářská krize trvající od 30. let, druhá světová válka, okupace atd. Důležitým rokem pro oblast pracovního práva byl rok 1948 a změna politického režimu, která šla ruku v ruce se změnou pracovního práva. Nové předpisy zavedly lepší pracovní podmínky, ochranu těhotných žen, zpřísnění bezpečnostních předpisů atd. Komplikovaná a roztříštěná právní úprava vedla k vypracování souhrnného právního předpisu a to zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce. Tento zákoník byl mnohokrát novelizován a platil až do roku 2006, kdy byl přijat „nový“ zákoník práce – zákon č. 262/2006.
Pracovní právo je odvětvím práva, které představuje samostatný soubor právních norem upravujících práva a povinnosti subjektů v návaznosti na výkon práce a stanoví právní následky plnění nebo neplnění právních závazků. Pracovní právo bývá charakterizováno jako relativně samostatný soubor právních norem, které upravují společenské vztahy vznikající při námezdní práci a vztahy s nimi úzce související. Jedná se o činnost člověka, která je normami upravována pracovněprávními normami.
Pojem práce představuje určitou opakující se činnost. Tato práce probíhá v určitém čase a místě. Předmětem regulace pracovního práva je činnost vykonávaná za účelem dosažení výdělku, jelikož je nejčastější formou výdělku mzda, používá se pojem námezdní práce. Předmětem této úpravy ale není výdělečná práce osob, které provozují svou vlastní činnost samostatně, na vlastní náklady a riziko (podnikatelé, OSVČ, drobní řemeslníci, rolníci apod.). Tyto osoby totiž v pracovním procesu nepodléhají žádnému řízení.
Předmětem regulace pracovního práva je pouze námezdní práce, která je vykonávána v podmínkách podřízenosti a nadřízenosti, tj. práce pod vedením a na účet toho subjektu, který ji organizuje, odebírá výsledky práce, má z ní bezprostřední užitek a nese hospodářské riziko spojené s výkonem této práce.
Zjednodušíme Vám studium, jsme profesionálové v oboru.
Rychle řešíme problémy studentů v oblasti: