ZAHRANIČNÍ POLITIKA PRVNI REPUBLIKY

2.4 Politické strany německé

Téměř až do konce války fungovaly německé strany ve spojení se stranami rakouskými. Sídla těchto stran byla většinou ve Vídni a na celém území českých zemí měly německorakouské strany vybudovanou rozsáhlou organizační síť. Po skončení války však došlo ke kompletnímu zpřetrhání těchto vazeb. Německé strany fungující na území Československa přišly o svá ústřední centra a musely se přeskupit do stran nových a samostatných. Německé strany ztratily svou silnou pozici, což ještě podpořilo jejich nepřátelství k nově vzniklému státu a jejich naprosté odmítání uznat existenci Československé republiky. Strany německé menšiny vkládaly své naděje do mírových konferencí a výsledků rozdělení zemí, žádaly vítězné země, aby se mohly připojit k Rakousku, neboť předpokládaly, že to se později sjednotí s Německem. Když pak byla v roce 1918 vyhlášena nová republika, němečtí obyvatelé se rozhodli vzít situaci do svých rukou a zareagovali vyhlášením čtyř německých regionů se samosprávou[1]. Jednalo se o Deutschböhmen, který vznikl v severních Čechách 29. října 1918 a jehož centrem byl Liberec, Sudetenland vzniknuvší ve Slezsku dne 30. října s centrem v Opavě, Böhmerwaldgau, jehož středem se staly Prachatice a jehož vznik se datuje do 3. listopadu, a konečně Deutschsüdmähren, který vznikl rovněž 3. listopadu na jižní Moravě se středem ve Znojmě. Nově vyhlášené regiony se však nedočkaly ani konce roku 1918, neboť byly brzy po svém vzniku obsazeny vojskem. Trvalo přes rok, než představitelé německých stran uznali, že pokud se chtějí podílet na rozhodování týkají se i jejich spoluobčanů, budou muset začít spolupracovat s československou vládou a snažit se z toho vytěžit maximum. [2]

Samotné Německo se rozhodlo situaci Němců v Československu nekomplikovat a do ničeho nezasahovat – „potřeby Němců v sousedním státě nebyly vnímány jako naléhavý zahraničně politický problém.“[3] Politické strany Němců zabíraly široké spektrum, což komplikovalo jejich situaci, neboť strany si stanovaly různé cíle, které si někdy mohly i odporovat.

Hlavním požadavkem německých stran bylo uznání německého národa za druhý národní stát, což by vedlo k bilingvní organizaci státu. Němčina by se proto stala druhým státním jazykem a obyvatelé německých menšin by se nemuseli učit česky.

Situace se ovšem neubírala směrem, který by německé strany ocenily, přestože jim ústavní listina z roku 1920 zaručila mnohá práva.

Vzhledem k tomu, že až do dvacátých let německé strany odmítaly spolupráci s Národním shromážděním, rozhodly se spojit v Německý parlamentní svaz, který se ovšem neudržel dlouho a počátkem dvacátých let se začal rozpadat. [4]

 

V roce 1925 přinesly volby několik změn v rozdělení moci politických stran. To se týkalo i stran německých, z nichž nejvíce hlasů získaly Svaz zemědělců (BdL) a Německá křesťansko-sociální lidová strana (DcsV). Obě tyto strany uplatňovaly aktivistickou politiku, která uznávala existenci Československa a snažila se o spolupráci s úřady, vládou a dalšími stranami, obě především za účelem získání pomoci pro občany německé menšiny.

 

2.4.1. DSAP[5]

 Předchůdce Německé sociálně demokratické strany dělnické měl své místo na politické scéně již v době Rakouska-Uherska. Na podzim roku 1918 byl předsedou strany Josef Seliger, který při jednání se zástupci československých úřadů požadoval pro sudetské Němce právo na sebeurčení. Jak uvádí Kracik ve své knize: „Seligerův boj o plnohodnotné právo a národní sebeurčení vyplýval jak z jeho vazeb na rakouskou sociální demokracii, která sama bojovala za tento cíl a požadovala připojení Německého Rakouska k Německu, tak z jeho vlastního sociálně demokratického přesvědčení.“[6] Při vzniku německých regionů zmíněných dříve byl Selinger jedním z hlavních zástupců vedoucích tento boj za samostatnost. Přeformovaná strana vznikla v roce 1919 ze bývalých zástupců sociálnědemokratické strany Rakouska.

Ve svém programu navazovali na teze původní strany, která doufala ve zřízení personální a teritoriální autonomie. Postupem času se strana odklonila od požadavku absolutní samostatnosti Němců a zapojila se do aktivní politiky, což znamenalo akceptaci Československé republiky a snahy o získání autonomie Němců v rámci této země. DSAP se řadila mezi jedny z nejlépe organizovaných politických stran v Evropě a v roce 1920 získala při parlamentních volbách nejvíce mandátů mezi německými stranami, konkrétně šlo o 31 mandátů v poslanecké sněmovně a 16 v senátu.[7]

Role předsedy strany se po náhlé smrti Selingera v roce 1920 ujal Ludwig Czech, který stál v jejím čele až do roku 1938. Strana si dále udržoval svou pozici ve vládě, ale již se jí nepodařilo získat stejné množství mandátů. Při volbách v roce 1925 se jí podařilo udržet pozice v poslanecké sněmovně v podobě 17 mandátů a v senátů 9 mandátů.[8]

Koncem dvacátých let se strana začala přiklánět k možnosti zapojení se do vlády, a když v roce 1929 získala ve volbách 21 mandátů ve sněmovně a 11 v senátu, stal se Ludwig Czech ministrem sociální péče.[9]

Když se v roce 1933 dostal v Německu k moci Hitler, začala DSAP projevovat podporu antifašistických stran, což jí vyneslo ztrátu pozic i voličů a vzbudilo konflikt s německými nacionálními stranami. V roce 1935 strana při volbách přišla o 50% hlasů a získala jen 11 mandátů ve sněmovně a 6 v senátu.[10] Straně DSAP nezbývalo nic jiného, než pracovat na bližší kooperaci s dalšími demokratickými stranami. 

V roce 1936 se tato strana zapojila do vytvoření koncepce tzv. novoaktivismu, který prosazoval více činorodosti při obhajobě německých národnostních požadavků a akceptaci rovnoprávnosti Němců v oblastech života společnosti. Když pak v roce 1938 byli Němci ze sudetských oblastí pobídnuti k naprosté podpoře Sudetoněmecké strany Konrada Henleina, do níž se zapojily i BdL a DCV, stala se DSAP jedinou německou stranou stojící za podporou československé demokracie.

 

Tabulka č. 7 Volební výsledky DSAP

 

Rok voleb

Počet hlasů

Hlasy v %

Mandáty

1920

689 589

11,1

31

1925

411 040

5,8

17

1929

506 750

7,0

21

1935

299 942

3,6

11

 

 

Zdroj: TÓTH, A., Národnostní menšiny v Československu 1918 1938. Od státu národního ke státu národnostnímu?. s. 658 671.

 

2.4.2. BdL[11]

Jednou z nejsilnějších stran, která prosazovala a zastupovala zájmy německé menšiny, byl Svaz zemědělců. Svou prací navazovala tato strana na svého předchůdce, kterým byla Německá agrární strana (Deutschce Agrarpartei) vzniknuvši v roce 1905, ale po vzniku ČSR bylo třeba vybudovat stranu znovu a jinak především „protože její hlavní předchůdkyně ... nevybudovala ani přes velké volební úspěchy silnou stranickou organizaci.“[12] Svaz zemědělců se nejprve konstituoval v Čechách na přelomu let 1918 – 1919. Moravská základna se budovala poněkud pomaleji a  její zemský sjezd se uskutečnil až v květnu roku 1919. [13]

Ve svém programu strana požadovala možnost národního sebeurčení pro německou menšinu, příležitost získat zastoupení ve vládě či v obecní samosprávě. Další část programu se soustředila na malorolníky, strana podporovala provedení pozemkových reforem a rozparcelování velkostatků. Jedním z požadavků rovněž bylo „propagování ochrany všech vesnických sociálních skupin a rozpuštění stálého vojska.“[14]

Nejčastějšími voliči strany byli zemědělci, rolníci a obyvatelé z venkova, což mohl být důvod toho, že strana měla mezi ostatními německými stranami nejvíce členů. Mezi představitele strany patřili Franz Křepek, Wolfgang Zierhut či Franz Spina. Poslední jmenovaný se po seznámení se současnou politickou situací země a vstupu do parlamentu vyjádřil k dalším krokům Svazu zemědělství takto: „Za daných poměrů existuje jediná cesta ke zlepšení situace německého lidu – pozitivní politika, aktivní práce ve státě a bude-li to možné i spolupráce.“[15]

 

 

 

 

 

Tabulka č. 8 Volební výsledky BdL

 

Rok voleb

Počet hlasů

Hlasy v %

Mandáty

1920

241 747

3,9

11

1925

571 198

8,0

24

1929

396 383

5,4

16

1935

142 339

1,73

5

 

 

Zdroj: TÓTH, A., Národnostní menšiny v Československu 1918 1938. Od státu národního ke státu národnostnímu?. s. 658 671.

 

Volby do parlamentu z roku 1920 přinesly straně 11 mandátů, což z ní udělalo nejsilnější německou občanskou stranu. Ve straně se již od počátku vytvářela tendence ke vzájemné spolupráci s českými politickými stranami, především agrárníky. V následujících volbách v roce 1925 se strana spojila spolu s Německou živnostenskou stranou (Deutsche Gewerbepartei) a s Maďarskou národní stranou (Magyar Nemzeti Párt) a všechny tři strany kandidovaly společně. Jejich kooperace se vyplatila, neboť dohromady získaly strany 24 mandátů, což z nich vytvořilo jedno z nejsilnějších menšinových uskupení a což vedlo o rok později k jejich zapojení do panské koalice a získání pozic ve vládě.[16]

BdL se rozhodla opakovat taktiku spojení s další politickou stranou i ve volbách roku 1929. V tomto případě se jednalo o spolupráci s Německou pracovní a volební společností (Deutsche Arbeits- und Wahlgemeinschaft), avšak svůj předchozí úspěch již nezopakovali, neboť získali pouze 16 mandátů.[17]

Od roku 1933 jednala BdL se Sudetoněmeckou frontou domoviny (SHF) vedenou Konradem Henlainem. Vzájemná spolupráce se zdála být dobrým nápadem především proto, že obě uskupení kladly důraz na aktivní spolupráci s československými politickými stranami. I přes slibné začátky však vzájemná spolupráce vydržela pouze rok. Ve volbách 1935 zaznamenal Svaz zemědělců prudký pokles počtu voličů a získal pouhých 5 mandátů, což vedlo ke změně vedení a novým předsedou se stal Gustav Hacker. Ten se spolu s dalšími spolupracovníky Jakschem a Schützem přikláněl k novoaktivismu a rovněž k opětovné spolupráci s SdP. V roce 1938 byla Bund der Landwirte rozpuštěna a členové její základny se připojili k Sudetoněmecké straně. [18]

2.4.3. DCV[19]

Německá křesťansko-sociální strana lidová má své počátky v listopadu roku 1919 v Praze, svou činností se pokoušela navazovat na podobnou rakouskou stranu (Křesťanskosociální strana Rakouska) s původem v 19. století.

Ve svém programu DCV zdůrazňovala význam dosažení úplné politické rovnoprávnosti a autonomie, čímž chtěla dosáhnout ochrany a podpory německého národa, jeho jazyka a zájmů.[20] Mezi další požadavky strany patřilo: „Vybudování kulturního a společenského uspořádání podle zásad křesťanského vnímání světa, především spravedlnosti a  lásky, ochranu nejcennějších lidských kulturních hodnot: víry, morálky, pravdy, svobody, pokroku, míru a blahobytu.“[21]

Hlavními členy strany byli převážně katolíci z oblasti jižní Moravy a severního Slezska.

Hlavními mluvčími strany byli univerzitní profesoři Karl Hilgenreiner a Robert Mayr-Harting, kteří byli rovněž vůdci rozdílných křídel, která se uvnitř strany vytvořila. Křídlo nacionální reprezentoval Karl Hilgenreiner a tato frakce „dávala přednost sudetoněmeckým zájmům před anacionálními zájmy katolické politiky.“[22] Mayr- Harting podporoval umírněné křídlo, které podporovalo spolupráci s politickými stranami ČSR. Tato frakce získala eventuálně navrch a strana se stala součástí vlády, když vstoupila do panské koalice v roce 1926. Profesor Mayr-Harting se stal ministrem spravedlnosti.[23]

 

 

 

 

Tabulka č. 8 Volební výsledky DCV

 

Rok voleb

Počet hlasů

Hlasy v %

Mandáty

1920

212 887

3,6

10

1925

314 440

4,4

13

1929

162 781

4,7

14

1935

348 097

2,0

6

 

 

Zdroj: TÓTH, A., Národnostní menšiny v Československu 1918 1938. Od státu národního ke státu národnostnímu?. s. 658 671.

 

Výsledky prvních voleb v roce 1920 nevyšly v poměru k DSAP nejlépe, katolická strana získala 10 mandátů. Po volbách v roce 1925 a získání 13 mandátů začali katolíci pracovat na koalici s československými politickými stranami a roku 1926 vstoupili do vlády, aniž by požadovaly nějaké ústupky v jejich prospěch. K tomuto kroku vydala DCV následující prohlášení: „Toto rozhodnutí znamená pro sudetské Němce, ale také pro československý stát ... zlom. Skutečnost, že v tomto okamžiku prakticky a oficiálně přestává existovat česká koalice a že se na zákonodárné činnosti a správě státu podílejí i německé strany, nemůže zůstat bez příznivého účinku na celkový vývoj.“[24]

Příští volby představovaly pro katolickou stranu značný pokles hlasů a jejich výsledek vyústil v odchod strany z vlády. Konečně v roce 1935 utrpěla strana zdrcující porážku, která podnítila ústup umírněného křídla a vzestup části aktivistické, v jejímž čele stál Hans Schütz. Strana se i nadále pokoušela o jednání s předsedou vlády Milanem Hodžou, díky němuž v roce 1936 mohla opět vyslat své zástupce do vlády. Její člen Erwin Zajicek však působil pouze na postu ministra bez portfeje. Když pak došlo k obsazení Rakouska a vyzvání SdP ke vzájemnému spojení, vystoupila katolická strana z vlády a připojila se k Sudeten Partei.

 

2.4.4. SdP[25]

Sudetoněmecká strana vznikla v roce 1933 nejprve pod názvem Sudetendeutsche Heimatfront (SHF), což znamená Sudetoněmecká fronta domoviny. V jejím čele stál Konrad Henlein, který se snažil docílit spojení všech stran a německých obyvatel působící v sudetských oblastech. Nově vzniklá strana neměla ze začátku přímou specifikaci na politickém spektru, neboť bychom v ní našli frakce demokratické, katolické i sociální. Vůdce strany od samého počátku usilovně pracoval na tom, aby strana nebyla v žádném případě spojována s propagací německého nacionalismu. Reakce československých politických stran na SHF byla velmi protipólní, neboť jedna skupina politiků se nově vzniklého uskupení obávala a druhá jej považovala za budoucího spojence v boji s pronikáním bolševismu.[26]

Na sjezdu v roce 1934 vyhlásil Henlein cíle strany, které Tóth ve své knize shrnul takto: „...vytvořit národní společenství, jež mělo překonat sociální rozdíly mezi příslušníky národa ... spolupráci Čechů a Němců... rozšíření samosprávy a rovnoprávné obsazování míst ve správním aparátu státu, v armádě, v justici atd..“[27] Henlein rovněž ujišťoval, že SHF není politickou stranou ale spíše hnutím, které se snaží o „spojení Němectva v tomto státě a o jeho uplatnění jako státně konzervativního prvku při zachování jeho přirozených práv.“[28]

Parlamentní volby roku 1935 se blížily a SHF věnovala veškerou pozornost propagaci svých postojů a programu. Nedlouho před volbami se hnutí rozhodlo změnit svůj název na Sudetendeutsche Partei. Členové i voliči této strany pocházeli prakticky téměř ze všech vrstev obyvatelstva a strana byla finančně dotována mimo jiné i z Německa.

V průběhu roku 1935 hrozil straně zákaz, ten však nakonec prezident Masaryk neschválil a SdP tak mohla pokračovat v přípravě na blížící se volby. Její volební výsledky byly vynikající. Sudetoněmecká strana získala 1 249 530 hlasů, díky kterým měla k dispozici 44 mandátů do poslanecké sněmovny. Díky tomuto vítězství se stala SdP jednou z nejsilnějších německých politických stran a očekávala tedy účast ve tvorbě vlády. Její očekávání se však nevyplnila a ve straně se začal objevovat rozkol, který vyvrcholil odstoupením Waltera Branda a silnějším napojením strany na Německo a jeho nacistické tendence.[29]

Po vzájemných poradách s Berlínem bylo rozhodnutou nepřistupovat na vzájemné dohody s československými stranami a vládou, aby se vytvořilo zdání toho, že uklidnění vzájemného napětí nebude možné bez intervence zvenčí.[30]

Sudetoněmecká strana začala vyvíjet tlak na další německé strany v ČSR a snažila se je přimět k tomu, aby se s ní spojily v jednu. Většina z nich nátlaku podlehla, což následně ještě posílilo moc SdP. Podle příkazů z Německa si měla Sudetská strana začít klást požadavky, na které nebude možno přistoupit a tak na sjezdu v dubnu 1938 požadovala SdP například: „plnou rovnoprávnost Němců s Čechy, uznání německé národní skupiny za právnickou osobu, plnou národní samosprávu německého území, úplnou svobodu německého světového názoru.“[31]

V průběhu příštích měsíců Sudetská strana své požadavky neustále stupňovala a zcela jasně dávala najevo svou spřízněnost a spolupráci s Německem. Napjatá situace měla svůj vrchol v Mnichovské konferenci, po níž byla ČSR nucena odstoupit pohraniční oblasti.

 

2.5. Politické strany ostatních menšin

Na československé politické scéně se vyskytovaly ještě další politické strany mezi nimi vystupovaly výše maďarské politické strany, ale vzhledem k tomu, že tyto nezaznamenaly takový úspěch na politické scéně a ani se nijak výrazně nepodílely na vládě a určování směru zahraniční politiky, nevěnujeme jim tolik pozornosti. V následujících několika odstavcích se pokusíme stručně nastínit situaci stran Maďarů.

 

U maďarské menšiny bychom mohli pozorovat dva různé typy orientace stran. Jednou z nich je křesťanský socialismus a druhou malorolnické hnutí. První zmíněný byl zastupován Zemskou křesťansko-socialistickou stranou (OKSzP), která vznikla v roce 1919 a na politické scéně se pohybovala až do roku 1936 během něhož se sjednotila s Maďarskou národní stranou. Základními požadavky OKSzP bylo udržení sociální stability, zajištění autonomie Slovenska i Podkarpatské Rusi, dále usilovala o jazykovou a kulturní rovnoprávnost národnostních menšin. Křesťanská strana do svého programu zapojila i zájmy Slovenska a nebránila se vzájemné spolupráci se slovenskými stranami. [32]

Druhý typ orientace zastupovala Zemská maďarská strana malorolníků a zemědělců (MKP), která se orientovala spíše na nekatolické obyvatelstvo a v centru jejího zájmu stálo pouze maďarské obyvatelstvo. To se odráželo i v jejím politickém programu, neboť „požadovala plné právo na sebeurčení,... reorganizaci samosprávy na národnostním principu,... zřízení maďarské hospodářské komory, bank a družstevních organizací.“[33] 

Obě strany ve volbách získávaly pár mandátů. MKP se rozhodla po prvních volbách v příštích letech kandidovat do voleb v koalici s další politickou stranou. Její volbou byla nejprve německá strana a později došlo k vzájemné dohodě s OKSzP, takže obě strany kandidovaly společně.

 

Své želízka v ohni měly i další menšiny, takže ve sněmovně byly několika mandáty zastoupeny i národnosti židovské, polské, rusínské či ruské. Stručný přehled poskytuje příloha G.

 

2.6. Zahraniční politika a mezinárodní vztahy

Nově vzniklý Československý stát čekalo v jeho počátcích mnoho práce. Po té, kdy mírové smlouvy z konference ve Versailles potvrdily územní nároky státu a jeho hranice, bylo třeba začít pracovat na vzájemných vztazích se sousedními i se vzdálenějšími státy. Ještě v průběhu samotné konference došlo k vyhrocení konfliktu o některé hraniční pásmo, takže zástupci Československa se museli rozhodovat o tom, jak budou postupovat. Napjaté vztahy kvůli územním sporům měla země s Maďarskem, Polskem a z části i s Německem. Hlavní slovo, v určování toho kam se bude zahraniční politika ubírat a jak bude s ostatními státy spolupracovat a komunikovat, měl ministr zahraničí Edvard Beneš, který na svém postu zůstal až do roku 1935. Beneš si ze zahraniční politiky vytvořil doménu, své názory propagoval velmi tvrdě a díky svým zkušenostem a schopnostem vyjednávání se mu podařilo dosahovat vytýčených cílů. Benešovo hlavní krédo týkající se zahraniční politiky země shrnul ve své publikaci Antonín Klimek: „ČSR se opírá o ty demokratické dohodové mocnosti a ony ideové proudy, které pomohly vytvořit samostatný stát, zbudovaly versailleský mírový systém a trvají na jeho udržení a posílení. Patří k rozhodným obhájcům mírových smluv a jimi daného řádu a územního statutu quo... Opírá se především o Francii... Chce přátelsky spolupracovat se všemi státy, zejména sousedními.“[34]

 V následujících kapitolách se budeme zabývat situací mezi jednotlivými pohraničními státy a jejím řešením.

 

2.6.1. Situace na Slovensku

 Jak již bylo řečeno v předcházejících kapitolách, Slovensko si přálo vzniknout jako samostatný stát. Ovšem počet jeho obyvatel v poměru k počtu obyvatel maďarské či jiné národnosti žijící na jeho území, představoval potencionální nebezpečí. Slovenská země byla ze severu ohrožována Polskem a z jihu si na její území dělalo nároky Maďarsko. Rovněž zde žila značná menšina obyvatel německého původu. Tato zapeklitá situace byla hlavní příčinou toho, že představitelé Slovenska přišli požádat o pomoc Českou zemi a předložili návrh vzniku společného státu, se dvěmi samostatnými větvemi, Slovenskou a Českou. 30. října 1918 tedy došlo na schůzi k ustanovení Národní slovenské rady v čele s předsedou M. Dulou. Ze schůze vzešla rovněž deklarace v tomto znění: „Zastupitelia... organizovaní v Národnú Radu slovenskej vetvy jednotného česko-slovenského národa, trvajú na zádase samourčovacieho práva... Národná rada vyhlasuje, že v mene česko-slovenského národa bývajúceho v hraniciach Uhorska je jedine ona oprávnená hovoriť a konať. Nie je na to oprávnená uhorská vláda, ktroá za celé desaťročia nepoznala vážnějšej úlohy, ako potlačovať všetko, čo je slovenské... Národná Rada česko-slovenského národa v Uhorsku obydleného osvedčuje: Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa... žiadáme neobmedzené samourčovacie právo na základe úplnej neodvislosti.“[35]

Tento postup se příliš nelíbil především Maďarům, kteří argumentovali, že území Slovenska je hojně osídleno obyvateli jejich národnosti, a proto by měly být tyto oblasti přidány k Maďarskému státu. Slovenské osamostatnění se neobešlo bez množství bojů a násilí mezi Maďary, Slováky i Poláky.  Objevily se i útoky na Židovské obyvatelstvo, pogromy a rabování. Přes veškerou snahu Maďarské vlády udržet si Slovensko pod kontrolou postupovaly jednotky českých četníků a vojenských jednotek do centra země. Maďarská strana nechtěla riskovat odvetu Dohody, takže se pokusila nevyvolávat konflikty a získat své požadavky pomocí vyjednávání. Zvolená taktika se nejprve vyplatila a Maďarsko začalo přebírat Slovenské oblasti zpátky pod svou kontrolu. Nicméně Beneš vyjednal se státy dohody, že maďarská vojska budou stažena ze Slovenska. Nebylo však přesně specifikováno, kam až se musí maďarská vojska stáhnout. Slovenský zástupce Hodža tedy podepsal s maďarskou stranou dohodu o prozatímní demarkační čáře. Benešovi se následně podařilo prosadit nový požadavek na umístění demarkační čáry více do území Maďarska, což maďarská vláda odmítala uznat. Nicméně po nátlaku zemí Dohody se Maďaři stáhli a počátkem 1919 již došlo k úplnému obsazení Slovenska českými jednotkami.

 

V březnu 1919 maďarský premiér M. Károlyi  odstoupil ze svého postu a v Maďarsku došlo ke vzniku nového státního útvaru s bolševickými tendencemi. Jednalo se o Maďarskou republiku rad, jehož vznik způsobil značné znepokojení u okolních států, kteří se obávali rozšíření bolševismu dále, proto na tento vývoj okamžitě zareagovalo Rumunsko, které provedlo vojenský útok na východní hranice a současně vyzvalo ČSR, aby se rovněž zapojila. Československý stát se eventuelně rozhoupal k akci a jeho vojenské jednotky dosáhly demarkační linii s Maďarskem. Vzhledem k tomu, že se nesetkaly s žádným odporem překročila vojska hranici a pokračovala do středu země. Netrvalo dlouho a Maďarsko odpovědělo silným protiútokem, který nejenže vytlačil Československou armádu z jejich země, ale donutil ČSR stáhnout své jednotky hluboko do centra Slovenské země. Někteří historikové se dokonce domnívají, že celá vojenská výprava byla plánovanou akcí Maďarska, které potřebovalo záminku k protiútoku a k opětovnému získání slovenských území, na která si dělala nároky.[36]

Celou situaci musely nakonec vyřešit státy Dohody, které předložily Maďarsku ultimátum o vyklizení pozic na Slovensku. Maďarsko se eventuelně rozhoupalo a získané pozice opustilo. Díky zásahu západních států se ocitlo Československo v zahanbující pozici, neboť bylo za svůj neuvážený postup pokáráno. Dohoda nesouhlasila s tím, že ČSR zaútočila, aniž by své kroky předem prodiskutovala se zástupci vítězných států.

Ministr zahraničí Edvard Beneš velice kritizoval postup Československa v případě konfliktu s Maďarskem, neboť takto neuvážená vojenská akce mohla ohrozit výsledky stále probíhající mírové konference. Ministr zahraničí vyjádřil své zklamání nad tím, v jakém světle se naše země předvedla před vítěznými velmocemi. „Nám vytýkají, že prý nejdříve jsme překročili demarkační linii, pak jsme byli biti a nyní křičíme.... Kdybychom vyhráli a neprosili pak o pomoc, nic by nebyli řekli.“[37]

 

2.6.2. Malá dohoda

Některé z menších států vzniknuvších po rozpadu Rakouska-Uherska si nebyly jisté svou bezpečností a silou, zvláště, měly-li za sousedy státy mnohem větší a silnější. Ministr zahraničí Edvard Beneš od samého počátku prezentoval Československo západním zemím jako oázu klidu uprostřed rozbouřeného moře a jedním z cílů jeho zahraniční politiky bylo uzavření smluv o vzájemné pomoci mezi ČSR a dalšími okolními státy. Již v době  před mírovou konferencí se objevily názory na vytvoření Středoevropské unie, která by představovala spolupráci státu, vzájemnou pomoc a ochranu před útoky. Tento návrh byl prezentován americkými zástupci a podporovala jej jak Velká Británie, tak samotný Masaryk, který se ještě koncem roku 1918 pokusil o jednání s Polskem, Jugoslávií, Rumunskem a Řeckem. Všem zmíněným státům navrhoval utvoření bloku, který by si pomáhal a spolupracoval. Celý návrh však vyšel naprázdno, především kvůli vzájemným neshodám mezi ČSR a Polskem.[38]

Dalším podnětem k vyjednávání o vzájemné spolupráci se mimi jiné staly změny odehrávající se v Maďarsku, neboť Maďarská republika rad padla a toho využil arcivévoda Josef Habsburský, který se v srpnu 1919 prohlásil novým správcem země. Tento převrat se mohl uskutečnit hlavně díky podpoře maďarskou stranou monarchistů a křesťanských nacionálů. Proti tomuto postupu se zvedla vlna nevole. Beneš ve svém dopisu Clemenceauovi mluvil o tom, co by znamenalo znovu nastoupení Habsburků do čela Maďarska, a dále prorocky líčil, že pokud vytrvá u moci, bude se Habsburská dynastie „snažit se všemi prostředky intrikovat mezi Němci v Československé republice, aby nám způsobila potíže a jednoho dne znovu sjednotila pod svým žezlem oblasti bývalého Rakousko-Uherska.“[39] Situace v Maďarsku se však brzy změnila, když byl arcivévoda nucen opustit svou pozici, využil nastalé situace admirál M. Horthy, který se za pomocí armády dostal k moci a který obnovil monarchii. Ačkoli pak byla v červnu 1920 podepsána mírová smlouva s Maďarskem, která stanovila hranice této země a další podmínky míru, nemohly si být okolní země jisté tím, že Maďaři se budou ujednaných podmínek držet.

To byl tedy důvod, proč začal Beneš vyjednávat s Rumunskem a s Královstvím Chorvatů, Srbů a Slovinců (Jugoslávií) o vzájemné podpoře a spolupráci. Beneš si byl vědom, že má-li náš stát přežít a udržet si svou pozici, potřebuje podporu jiných států. Beneš se díky svým konexím ve Francii spoléhal na to, že takovéhoto ochránce a spojence získal právě v ní, ale přestože bylo z Francii nejprve posláno několik vojenských jednotek a přestože Beneše francouzský ministr zahraničí ujišťoval o podpoře a spolupráci, začalo se postupem času ukazovat, že s uklidněním situace se i Francie „uklidí“ zpátky do své země a bude se soustředit na vnitřní záležitosti.[40]

Výše zmíněný popis situace se stal jedním z podnětů toho, proč se Beneš rozhodnul o navázání spolupráce s dalšími nástupnickými státy. Uplatněním principů logiky se zdálo být nejlepší volbou právě Rumunsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Obě země totiž žily pod potenciálním nebezpečím útoku ze strany větších států. V dopise rumunskému premiérovi Beneš píše: „Naše zájmy vůči maďarské hrozbě jsou absolutně identické a ... máme povinnost jeden druhému pomáhat.... Informoval jsem o tomto návrhu též jihoslovanskou vládu... Jugoslávie, Rumunsko a Československo mohou velmi snadno dosáhnout dorozumění, které je bude chránit proti nebezpečím, ať by přišla z jakékoli strany.“ [41]

Maďarský tisk nazval vzájemné ujednání o spolupráci státu posměšně Malá dohoda, avšak státům, kterých se smlouvy týkaly, se toto označení líbilo a akceptovali jej. Základní kámen vzájemné spolupráce byl položen 14. srpna 1920, kdy došlo k podpisu smlouvy mezi ČSR a Jugoslávií. Obě strany souhlasily se vzájemnou pomocí, dojde-li k nevyprovokovanému napadení Maďarskem, a rovněž se země dohodly, že neuzavřou dohody s dalšími státy. Rozhodne-li se pak jeden ze států podniknout útok na Maďarsko, bude jeho partner neutrální a umístí na hranicích s Maďarskem několik vojenských jednotek pro případ potřeby. Smlouvu v podobném znění podepsal Beneš následně i s Rumunskem, avšak v tomto případě se v dokumentu nacházel ještě dodatek týkající se vzájemné pomoci, došlo-li by ke konfliktu mezi Rumunskem a Sovětským Ruskem. Celá trojkoalice byla doplněna vzájemnou smlouvou mezi Rumunskem a Jugoslávií dne 17. června 1921.[42]

Rumunsko dále navrhovalo, aby do vzájemné dohody bylo přibráno i Polsko, které svou velikostí a silou představovalo ideálního spojence, avšak mezi ČSR a Polskem byla v té době značná rivalita o to, kdo bude hrát v centrální Evropě prim, a proto tuto možnost Beneš zamítnul.

Malá dohoda se měla stát oporou československé diplomacie a stabilizačním bodem, který by pomáhal udržet hranice dohodnuté na mírové konferenci.

 

2.6.3. Československo a Polsko

Díky své velikosti bylo Polsko považováno Francií za vhodného spojence, který by mohl udržet situaci ve středu Evropy pod kontrolou. Tento názor dělal Benešovi vrásky, neboť on sám měl představu toho, že tato funkce připadne ČSR. Tuto problematiku můžeme popsat i následovně: „Zatímco Praha se nabízela Dohodě jako prvek mírové stability ve střední Evropě, podstatně větší Polsko se přestavovalo především jako její prodloužený meč, což pro mnohé mělo větší váhu.“[43]

Vzájemné vztahy s Polskem nebyly na příliš přátelské úrovni. Polsko představovalo velký a silný stát, který měl velký zájem na získávání nových území, a to především území sousedních států. Krátce před koncem války vyhlásilo Polsko, které bylo spojencem ČSR, své územní nároky na oblast Těšínska, které díky svým uhelným dolům představovalo perspektivní průmyslovou oblast. Polsko své požadavky argumentovalo tím, že se v této oblasti z polské menšiny stává spíše většina a bylo by tedy vhodné připojit území k Polsku.

Národní rada se sídlem v Opavě, však polský požadavek odmítla, na což polská vláda reagovala tím, že vyslala armádu, aby území obsadila. Československá vláda odpověděla o tři měsíce protiútokem, který měl za úkol získat územní jednotky zpět. Bohužel však bylo načasování tohoto útoku nevhodné, neboť kolidovalo se začátkem mírové konference. Chování československé vlády si vysloužilo pokárání ze strany Dohody, která dala jasně najevo, že je nevhodné řešit územní spory agresí. Československý zásah netrval dlouho a nevyžádal si velké ztráty, ale podařilo se mu přimět Poláky z většiny území Těšínska k ústupu. Krátce poté se snažili českoslovenští diplomaté získat od západních státu podporu ve věci náležitosti Těšínska k ČSR. Ministr Beneš na to odpověděl v telegramu: „Obsazení těšínského území přišlo právě v okamžiku, kdy bylo vydáno od konference upozornění národům ve střední Evropě, aby vojensky neokupovaly, takže instinktivně hnutí všech v prvém momentě bylo proti nám.... nepošlou k nám ani jedinkého vojáka.“[44]

Celý spor byl nakonec vyřešen dohodou. Spojenci v únorů schválili novou demarkaci, podle níž si ČSR mohla ponechat oblastní důlní a zbytek území měl patřit Polsku. Spojenci však také podtrhli fakt, že toto rozhodnutí může být prozatímní a že se budou územní problematikou zabývat v budoucnu. V mezidobí, kdy obě strany čekaly na to, jak dopadne závěrečné rozhodnutí, začalo v oblasti Těšínska docházet ke stále častějším konfliktům mezi Poláky a Čechy. Situace se značně komplikovala a přiostřovala, ale mocenské státy na konferenci nebyly schopné dospět ke konečnému rozhodnutí, vzhledem k tomu, že neznali tamní poměry ani vývoj.[45]

 

Vzhledem ke svým územní požadavkům a vzájemným konfliktům došlo v dubnu 1920 k zásadnímu sporu mezi Polskem a Ruskem, což vedlo ke vzájemnému útoku. Polsku se hned na začátku dařilo a vzhledem k tomu, že Francii podporovala tažení proti sovětům, snažila se přimět Československo, aby se do konfliktu zapojila a Polsko podpořila. Již o rok dříve byla mezi Francií a Československem uzavřena smlouva týkající se zřízení komunikační linie, která by umožňovala Francii dodávat Polákům zbraně. Dodávky munice budily vlnu nevole mezi obyvatelstvem ČSR, docházelo i ke stávkám a následnému zpoždění dodávek, které čeští představitelé někdy i uvítali. Polsko začínalo být odříznuto od svého francouzského dodavatele a sovětská vojska obrátila ofenzívu ve svůj prospěch a začala postupovat na Varšavu. Polská i francouzská strano obviňovaly Čechy, že nejsou schopni zakročit a pomoci. ČSR se pomalu začala ocitat v osamocené pozici, neboť i další státy se k ní začaly obracet zády či ji obvinily z neschopnosti jednat. Maďarsko si opět začalo vytvářet nároky na Slovensko a Podkarpatskou Rus, jelikož podle jejich názoru nebyla naše země schopna ubránit zmíněné oblasti proti sovětům. Maďarská vláda začala rovněž uvažovat o vytvoření nového bloku mezi Polskem, Rumunskem a Maďarskem. Dokonce i Francie se začala přiklánět na stranu Maďarů a slibovala jim pomoc při získání území. Naše země by však zapojením se do konfliktu a pomocí Polsku mohla riskovat velké vnitřní nepokoje revoluci, neboť celá levice stála za sověty.

V nastalé situaci bylo třeba rychlého jednání ze strany českých státníků, jak se ukázalo, země měla správné lidi na správném místě. Nejprve země vyhlásila v konfliktu neutralitu, aby uklidnila vnitropolitickou situaci. Následně využil ministr Beneš situace Polska, aby přiměl země Dohody ke konečnému řešení dělení Těšínska. Oblast sice i nadále byla rozdělena, ale díky novým hranicím získalo Československou důležité průmyslové oblasti.[46]

Benešův postup vyvolal u polského národa značnou nevoli a vzájemné vztahy příliš nezlepšil. Ministr se však pouze snažil získat pro republiku to nejlepší řešení. Podařilo se mu vyhnout revoluci ve státě, současně si udržel neutralitu a dobré politické vztahy s Ruskem, Francií a Británií a v neposlední řadě se mu podařilo získat pro republiku důležitá území.

 Ačkoli vzájemné vztahy mezi Polskem a ČSR zůstaly chladné, pokusil se Beneš navázat spolupráci a v roce 1925 odjel do Varšavy, aby podepsal několik vzájemných dohod týkajících se hospodářské spoluprácí a problematiky hranic. Obě strany sice podepsaly, ale nezdály se být příliš zainteresovány v otázce vzájemné pomoci.

 

2.6.4. Locarno

Poválečná situace Německa se vyznačovala především značnou limitovostí. Dříve mocná země byla podrobena příkazům vítězných států, ztratila mnohá území a možnost podílet se větší měrou na směřování Evropy. Obzvláště Franci si dávala za cíl neumožnit Německu opětovné získání moci, čemuž svědčila i okupace Porýní uskutečněná Francií a Belgií.

Jedním z prostředků zajištění míru v Evropě a potažmo celém světě měla být Společnost národu, která plnila především funkci kontrolní, neboť měla dohlížet na dodržování míru, hraničních území a smluv týkajících se národnostních menšin a jejich práv. V rámci SN bylo několikrát diskutováno o způsobech a postupech, které by mohly zajistit a být zárukou udržení trvalého míru v Evropě. Jeden z těchto postupů byl navržen francouzskými zástupci a silně podporován Československem. Jednalo se o tzv. ženevský protokol, který představoval všeobecný garanční pakt, jehož zásady byly tyto:

  • vytvoření všeobecných bezpečnostních záruk pro všechny členské státy,
  • stanovení mezinárodních arbitráží, které by byly povinné při řešení sporů mezi jednotlivými státy,
  • odzbrojení.[47]

 

Celý projekt i s konkrétními smlouvami byl schválen na zasedání národů, který byly členy SN (jednalo se o 44 států). Bohužel však krátce nato došlo ke změně vlády Velké Británie a nový ministr zahraničí protokol odmítnul. Tato reakce pak způsobila, že nedošlo k ratifikaci Ženevského protokolu.

 

Čím delší doba uběhla od konce války, tím benevolentnější se stával přístup vítězných států ke státům poraženým. Pouze Francie, která vyžadovala od Německa vyplacení vysokých reparací, i nadále propagovala udržení kontroly především nad Německem. To však nedovoloval vývoj společnosti. Bylo třeba, aby některá z omezení byla stažena a aby se dalo poraženým státům více prostoru.

Německá země si postupně získávala ztracené pozice a propracovávala se zpět mezi nejsilnější státy Evropy. Vývoj Německa znepokojoval ČSR, Polsko i Francii, ale neměli mnoho příležitostí, jak zakročit.

 

Spolu s nárůstem německých sil rostlo i jeho sebevědomí, takže začalo pomýšlet na opětovné získání svých pozic. Nejprve však bylo třeba zmást soupeře, a tak v roce 1925 vystoupilo s návrhem tzv. rýnského paktu, který by stvrzoval zachování a neměnnost západních poválečných hranic Německa. Česká politická scéna spolu s tou polskou se snažily navrhnout, aby podobná dohoda vznikla i v souvislosti se zachováním hranic východních, ale jejich požadavky vyšly na prázdno, neboť Německo vyjádřilo názor, že východní hranice jsou „nepřirozené“. Když německý stát odmítl Benešův návrh, obrátil se ministr na svého spojence Francii  a žádal podporu svého návrhu. Francií, která ještě stále respektovala navázané spojenectví s ČSR se tedy nejprve rozhodla dohodu odmítnout, alespoň do doby, dokud nebude zahrnovat hranice na obou stranách. Nicméně garance západních hranic byla pro francouzskou vládu velmi lákavá, a tudíž se nakonec Francie rozhodla smlouvu podepsat.[48]

Po opakovaných návrzích Berlín oznámil, že je ochoten uzavřít s Polskem a s ČSR smlouvy arbitrážní. A tak, ať dělal Beneš cokoli „Československá zahraniční politika byla v otázce garančního paktu docela bezmocná.“[49] 16. října došlo v Locarnu k podepsání tzv. rýnského garančního paktu mezi Německem, Francií, Velkou Británií, Belgií a Itálií. Tento dokument garantoval neměnnost západních hranic Německa s Francií a Belgií. Zároveň byly podepsány arbitrážní dohody mezi Německem a ČSR a Polskem, které se týkaly hranic východních, ovšem tyto smlouvy určovaly převážně, jakým způsobem se budou řešit vzájemné pohraniční spory a jednání s tím, že soudcem bude Rada SN, jehož členem se Německo stalo.

Aby ukázala své spojenectví, rozhodla se Francie uzavřít s oběma zeměmi (ČSR a Polsko) doplňující garanční smlouvy, které slibovaly vzájemnou pomoc v případě, že by došlo k příkoří vzniknuvším z porušení dohodnutých závazků s Německem.

Z oslabené pozice ČSR a Polska si dělal německý ministr zahraničí legraci slovy: „Pánové Beneš a Skrzyński museli sedět ve vedlejší místnosti, dokud jsme je nepustili dovnitř. Tak to vypadalo se státy, které byly všemožně hýčkány, protože se staly služebníky druhých, a jež se nechají padnout v okamžiku, kdy se uvěří, že by bylo možno dorozumět se s Německem.“ [50]

Přestože se Benešovi podařilo dohodnout alespoň arbitrážní smlouvu s Německem a garanční smlouvu s Francií, považoval Locarno za selhání a za neúspěch. Byl si vědom toho, jak moc poklesla pozice ČSR v Evropě, a že dochází ke stále patrnější ztrátě spojenectví. Jeho neúspěch zaznamenaly i domácí politické strany a začaly požadovat jeho odvolání z funkce.

 

2.6.5. Marmaggiho aféra

Již od počátku své vlády dával prezident najevo svůj nesouhlas s katolickou církví. V prvních letech nástupu prezidentského křesla a vznikání nové ústavy se snažil prosadit oddělení církve a státu. Proti tomuto požadavku ostře vystoupili lidovci a na konci byl Masaryk přehlasován a musel od svého požadavku ustoupit. Nicméně jeho nelibost k církvi přetrvala, stejně jako jeho nevole ke katolickým stranám ve vládě.

Ministr zahraniční Beneš musel vynaložit mnoho úsilí a diplomatického umu zlepšit vzájemné vztahy s Vatikánem, který ze začátku neměl v nově vzniklé Československo přílišnou důvěru. Oboustranný vztah založený na komunikaci a spolupráci umožňoval poradu ve věcech týkajících se státu i církve, jakou bylo například jmenování nových hodnostářů.

Na pomezí mezi roky 1924 a 1925 došlo na Slovensku k vydání biskupského listu, který odsuzoval protikatolické strany a spolky a nabádal obyvatele k připojení se ke stranám katolickým. V únoru roku 1925 se v parlamentu projednával zákon o státních svátcích a během jednání se výše zmíněná událost dostala do středu pozornosti. Prezident a jemu podobně smýšlející politici poukazovali na nátlak církve, čímž se pak znovu začaly otevírat otázky týkající se separace církve a státu. Při navrhování zákona byl mezi svátky zahrnuta i připomínka na den upálení Jana Husa. Vatikán zásadně odmítal akceptování svátku kacíře, naproti tomu nacionalisté od něj odmítali upustit, a tak zákon prošel. V nastalé situaci se projevily rozporuplné postoje prezidenta a ministra Beneše vůči Vatikánu, neboť Beneš se snažil o udržení dobrý vztahů, naproti tomu Masaryk byl zásadně proti Vatikánu. Po uzákonění Husova svátku se Beneš spojil se zástupcem Vatikánu F. Marmaggim, aby ho ujistil o vzájemných dobrých vztazích. Beneš dále tvrdil, že svátek nebude zvláště vyzdvihován. Nicméně o několik dnů později se papežský nuncius dozvěděl z tisku: „Nad oslavami má převzít protektorát prezident a premiér bude předsedou čestného výboru.“[51] Na tuto zprávu Vatikán okamžitě zareagoval a oznámil, že pokud k tomu dojde, odejde Marmaggi z ČSR a vzájemné vztahy budou ukončeny.[52]

Masaryk po sporu s Vatikánem toužil, a proto ho nic neodradilo od toho, aby se stal protektorem celého svátku. 6. července 1925 opustil Marmaggi Prahu a odjel do Říma. Vzájemná roztržka mezi katolickou církví a státem vzbudila rozporuplné reakce. Někteří nařkli prezidenta z urážky církve a jiní zase tvrdili, že svým odjezdem urazil nuncius prezidenta. Ministr Beneš se snažil celou situaci urovnat a obnovit s Vatikánem politické vztahy. Vláda pak ještě vydala prohlášení o svém podíle na situaci ve znění: „V celé věci postupuje (vláda) dle svých plných práv a povinností, ale také s plným šetřením citů katolického obyvatelstva a vyčká dalšího vývoje... doufá v brzké vyřešení sporu... dále žádá od Vatikánu záruku že o způsobu oslav budou jako ve věci vnitřněpolitické rozhodovati výhradně a jedině zástupci československého lidu.“[53]

V průběhu celé této aféry došlo k silnému rozporu mezi katolickými stranami a stranami národními a sociálními. Zástupci katolíků dokonce odmítali účast na vládních zasedáních a bojkotovali vzájemnou spolupráci. Celá aféra pak vyvrcholila nutností změny vlády a došlo k další parlamentním volbám. Teprve v roce 1927 se podařilo problém urovnat a obě strany se dohodly na modus vivendi, pod jehož ratifikaci se Masaryk odmítnul podepsat. Prezident byl však velice zklamaný tím, že nenašel mezi obyvateli větší podporu pro svůj odpor k církvi.

 

2.6.6. Vývoj v Německu

Jedním z nejdůležitějších bodů zahraniční politiky státu byl vzájemný vztah se sousedními státy. Největší starosti dělal Benešovi poměr k Německu, neboť ve většině politiků vyvolávalo obavy. Hned od začátku bylo cílem ČSR udržovat s Německem korektní vztahy. Vzhledem k tomu, že na území Československa žila početná menšina Němců, bylo rovněž potřeba uvědomovat si tuto skutečnost a brát ohled na jejich práva.

Masaryk ještě v roce 1918 o vzájemné politice s Německem prohlásil: „Náš poměr k Německu upravíme podle toho, jakou ono zahájí politiku. Zachováme se korektně a věříme, že Němci zanechají své výbojné politiky východní a věnují své síly mezinárodní organisaci národů a člověčenstva.“[54]

Vzájemné spolužití bylo hned ze začátku narušeno tím, že se představitelé německé menšiny žijící v pohraničních oblastech a vyžadujících připojení k Německu, pokusili o vytvoření čtyř samostatných správních celků, které jsem již zmínili v kapitole zabývající se politickými stranami. Přestože však Němci žijící na území ČSR doufali v pomoc Německa (Výmarské republiky), museli se nakonec smířit s oznámením, že Německo nehodlá zasahovat do vzájemného vztahu, neboť si nejprve musí vyřešit záležitosti vnitropolitické.

Nepřátelské vztahy mezi ČSR a Německem byly pozitivně vnímány ve Francii, která se obávala vzniku spojenectví mezi Berlínem a Prahou. Francouzský vyslanec Clement Simon prohlásil: „Němci z Československa mohou být pouze v odporu k novému státu, stávajícímu se, jak doufáme, šampionem Dohody proti Německu. Musíme se proto starat o to, aby čeští Němci, aniž by byli persekvováni a vháněni do perpetuální revolty, vykonávali ve státě jen velmi omezený vliv.“[55]

Přestože vztah k Německu byl ze začátku velmi chladný, nemohla ČSR vztahy s ním naprosto ukončit. Hlavní důvod byl především hospodářský, neboť kromě toho, že Německo představovalo nejrychlejší dopravní spojení pro obchod se západem Evropy a světovými trhy, bylo rovněž důležitým obchodním partnerem, který dodával do Československa strategické suroviny, strojírenské a chemické výrobky. Téměř 40% veškerého dovozu pocházelo z Německa a 25% vývozu Československa mířilo do Německa. ČSR měla od roku 1918 uzavřeny obchodní úmluvy s Bavorskem a Saskem. „Ukázalo se, že hospodářská realita se neohlíží na politické či národní sympatie a že přirozeným nejdůležitějším hospodářským partnerem ČSR je sousední Německo. Tomu se ostatně z nutnosti přizpůsobilo i ministerstvo zahraničí, které v tomto státě vybudovalo zdaleka nejhustší sít zastupitelských úřadů, bedlivě střežících též ekonomické zájmy Československa,“[56] píše V Československé zahraniční politice Klimek.

Osudem poražených je zaplatit odškodné vítězům a tak i v tomto případě bylo rozhodnuto o reparacích, které bude země vyplácet vítězným národům. Německo se však nejprve muselo po válce vzpamatovat a dovést svou ekonomiku zpět nahoru, aby bylo schopno astronomické částky uhradit. Toto zdlouhavé jednání a neochota Německa platit sklidila velice rozhořčenou reakci zejména ve Francii, která dokonce začala uvažovat o tom, že provede okupaci některých územních části Německa, aby tak získala alespoň část reparačních nároků. Také Velká Británie se rozhodla, že už nebude čekat a spolu s Francií se dohodli na vynucení plateb pomocí hospodářských sankcí. K jejímu dodržování bylo přizváno i Československo, které však zaujalo nerozhodný postoj. Na jedné straně totiž stáli spojenci a na druhé jejich hospodářský partner. Po důkladném zvážení se ČSR rozhodla do akce nezapojit. [57]

 

V kapitole 2.6.4. jsme se zabývali uzavřením smluv v Locarnu mezi vítěznými velmocemi a Německem. Jak jsme zmínili, Německo získávalo zpět svou sebedůvěru a aroganci a začalo se opět řadit mezi hlavní státy Evropy. V Německu se nyní stále více mluvilo o situaci menšinových Němců žijících v Československu. Vznikají mnohé, strany, spolky a organizace, které se snaží propagovat práva českých Němců a uvádějí příklady toho, jak česká vláda nerespektuje německou menšinu na svém území a jak s ní špatně zachází. Jeden z německých politiků řekl Benešovi, že německá vláda se nechce vměšovat do vnitřních záležitostí ČSR, „musí ale prohlásit, že politika československé vlády vůči menšinám hluboce rozrušila veřejné mínění v Německu a znemožnila tak ustavení přátelských sousedských vztahů mezi oběma státy.“[58]

Ministr Beneš rovněž odjel na vládní návštěvu do Berlína, kde se měl setkat se svým protějškem, k tomu ovšem nedošlo, a místo něho na Beneše čekal státní sekretář von Schubert. Ten pak během debaty Benešovi navrhnul vytvoření celní unií mezi Československem, Rakouskem a Německem. Tuto nabídku musel Beneš odmítnout, neboť by mohla vyústit ve spojení Německa a Rakouska do jednoho celku a tím ohrozit české země.


3. OBDOBÍ 1929 - 1938

Krach na newyorské burze ze dne 29. října 1929 měl zásadní vliv na hospodářský, ekonomický i politický vývoj zemí celého světa. Díky masivnímu poklesu akcií došlo ke zvýšení cen a ztrátám stabilních hodnot. Také ČSR pocítila tento propad a to především v průmyslové oblasti. Vzhledem k tomu, že české země byly exportním státem, podepsal se černý pátek právě na poklesu vývozu. Proti roku 1928 klesl v roce 1933 export na 28% a průmyslová výroba na 60%, což se rovněž odrazilo v nárůstu počtu nezaměstnaných, který se vyhoupl na miliónovou hodnotu.[59] Ministr Beneš začal poukazovat na důležitost mezinárodní obchodní a hospodářské spolupráce.

Německo, které se před krachem ještě stále obnovovalo, začalo ztrácet své zahraniční investory a obchody. Německá vláda se proto rozhodla uzavřít celní unii s Rakouskem. Tohoto spojení se obávali nejen zástupci ČSR, ale také Francie. Důvodem pro obavy bylo především podezření z toho, že se jedná o první krůček k anšlusu, který by znamenal obklíčení českých zemí Němci.

Československo přišlo v době krize s návrhem na vytvoření ekonomické spolupráce států Evropy, který se ovšem nesetkal s velkým ohlasem a byl tedy zapomenut. Další pokus o vzájemné sjednocení přišel z Francie, jednalo se o plán Dunajské federace, která by znamenala hospodářské a celní sblížení států Malé dohody, Rakouska a Maďarska. S tímto návrhem česká vláda okamžitě souhlasila a v březnu 1932 vyhlásila základní body pro vyřešení hospodářských problémů: „Nepřijmeme žádnou společnou politickou a státoprávní organizaci středoevropských států, nepřijmeme žádnou celní unii, nezačneme žádnou akci bez Rumunska a Jugoslávie, zatím možno myslet jen na nějaký preferenční systém dohodnutý pouze menšími středoevropskými státy, nepřijmeme nic, čeho by se přímo účastnila některá velmoc.“[60] Ani tento plán se však nedočkal realizace, a to především protože předkládající státy v něm chtěly dosáhnout pouze svých vlastních cílů.

Další reakci na vzniklou situaci bylo ukončení reparací, které Německo platilo vítězným státům. Německá vláda oznámila, že v důsledku krize není schopna pokračovat ve splácení, což vedlo k prominutí reparací za podmínky vyplacení jednorázového obnosu tři miliard marek.

Vzájemné vztahy mezi Německem a ČSR se rychle zhoršovaly v důsledku narůstajícího nacionalismu, který neustále poukazoval na špatné a nerovnoprávné zacházení s německou menšinou.

Začátkem roku 1933 se k moci v Německu dostal Adolf Hitler a koncem roku Německo vystoupilo ze Společnosti národů a odmítlo odzbrojování. Pomalu se začínala ukazovat touha Německa po zabrání českých území, která v roce 1938 vyvrcholila Mnichovskou dohodou.

 

3.1. Změny v poměru stran

Přestože své místo v p

  • SeminarkyZa1
  • 05.07.2015
  • 0

RYCHLE VYŘEŠÍME, CO VÁS TRÁPÍ. VYBERTE SI NÍŽE.



JIŽ DO 12 DNŮ

Komentáře

Komentář

Odpověď na komentář
{{odpoved}} |

Kategorie

Komentáře

Monika

Dobrý den, zpracováváte i podklady pro obhajobu diplomové práce? Děkuji

Marta

Super, děkuji za cenné rady.M.

Petr Mařinka

Hustě! Kdyby si někdo chtěl připravit obhajobu přecejen sám, tady je pár tipů pro dobrou prezentaci: http://prezentacepowerpoint.cz/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace